Stěžuje si paní, které je už dobře víc, jak padesát...

„A koho nemůžete vystát?“ ptám se.

„Ale manžela!“ pokračuje znechuceně. „Jen se na něj podívám a je mi nanic... Nejraději bych se někam odstěhovala.“

„A proč to tedy neuděláte? Proč s ním ještě jste?“

„Víte, jsem z rodiny, kde se rozchod a rozvod vůbec nepřipouští. Kdybych odešla, tak se mě všichni zřeknou a já zůstanu bez rodiny a to si neumím představit. Tak trochu jsem to vyřešila tím, že jsem navázala známost s jiným mužem. Už to trvá přes deset let a teď ten můj přítel ovdověl a tlačí na mě, abych se rozvedla. To je pro mě nemyslitelné a tak se mi vzdaluje i on... A já nevím co dál...“

„Když je pro vás odchod nemyslitelný, tak mi řekněte, co by bylo pro vás, v tuto chvíli, to úplně nejlepší řešení?“

Paní sedí a přemýšlí. Nervozně se zavrtí a pak řekne: „No, nejlepší by bylo, kdybychom s manželem začali zase normálně fungovat...“

„Co to je, normálně fungovat?“ ptám se.

„No, že bychom spolu mohli normálně mluvit a občas se i na sebe těšit, umět zase spolu vymýšlet různé vylepšení doma, být spolu a tak, takovej ten normální partnerský vztah...“

Cítím, že to myslí vážně a tak se jí ptám: „Jak se cítíte v souvislosti s manželem?“

Překvapeně se na mě málem oboří: „Jak to myslíte? V souvislosti s manželem...“

„Jak se cítíte, když si na manžela vzpomenete, když jej vidíte, když s ním komunikujete... a tak...“ upřesňuji.

Po chvilce říká: „Jsem naštvaná a docela hodně naštvaná... taky občas bezradná a bezmocná... je mi z toho do pláče...“

„A jaký máte pocit sama ze sebe, jak si připadáte?“

„Připadám si jako úplnej blbec! Pořád se starám o domácnost a všechno kolem baráku a přijde mi to zbytečné...“

„A jak se chováte sama k sobě?“

Po chvilce mlčení a horečného přemýšlení odpovídá: „Nooo, jako k blbci... Buď se nutím do energické ženské, která tady chce udělat pořádek, hlava nehlava... nebo to všechno vzdávám... A ani jedno mi nesedí... Nevím, co s tím!“

„Tak se pustíme do uzdravování!“ rozhoduji.

Provádím paní celým procesem. Vedu jí, aby byla sama k sobě vstřícná a uměla sama sebe pochopit, cítit sama se sebou a milovat i tu část sama sebe, která se jí momentálně jeví jako špatná...

Zdůrazňuji, že je třeba, aby uměla pochopit i svého muže (nemusí s ním souhlasit, ale pochopení je nutné) Umět se podívat na partnerství a vše ostatní očima svého muže... a vysílat k němu lásku a láskyplné myšlenky...

Vše jsme postupně probraly a uzdravily... Paní se evidentně ulevilo a odcházela s úsměvem.

Vrátila se ke mně ještě několikrát..., aby si zažila to, co se u mě naučila. Pokaždé, když jsme se viděly, tak mi vyprávěla, jaké změny k lepšímu se v jejich vztahu dějí...

Když jsme se viděly naposled, tak mi vyprávěla: „Víte, už je to všechno jinak! Představte si, že už si zase povídáme, tak normálně si povídáme... a taky se na manžela těším, když má přijít z práce a dáme si pusu a je to takové, jak jsem si představovala...“